Otázky pro překladatelku knihy Vodníček Dagmar Heegovou:

 

1/ Ahoj Dášo, to jsme tě překvapili otázkami, viď? Nejsi ani autorkou, ani ilustrátorkou, ale přesto bez tvého vkladu by kniha Otfrieda Preusslera nebyla tím, čím je. Nádhernou češtinou jsi proplula stejně jako ten malý vodnický kluk. Jak tě vlastně napadlo studovat jazyky a jak ses dostala k Vodníčkovi?

Vodníčkovi jsem se dostala stejně jako ke studiu jazyků – prostě ke mně v životě připluli, chytli mě a už mě nepustili. A mně je s nimi dobře. Vodníček se nám zabydlel v domácí knihovničce a každou chvíli odtamtud vyplouval na společné předčítání. Byla to první a zatím jediná knížka, kde jsem porušila nepsané rodinné pravidlo, že já našim dvojjazyčně vyrůstajícím dětem předčítám výhradně česky – a nechávala jsem se přemluvit k německému čtení. Jenže já bych to byla tak ráda převyprávěla do češtiny a doufala jsem, že bych si mohla přeložit alespoň dvě dodatečné kapitoly, které v Německu vyšly relativně před nedávnem jako samostatné knížky s nádhernými ilustracemi. Tyhle dvě kapitoly se u nás doma četly ze všeho nejvíc a do češtiny zatím přeloženy nebyly. To jsem ještě netušila, že po moderním a adekvátním překladu volá i celý původní text. Teď je na světě a já myslím, že by z něj měl pan Preussler radost.

 

2/ Kdo tě zná, ví, že jsi stále usměvavá, dobře naladěná, baví tě překládání? Korektury jsou také tvůobor – co ti dává víc té pozitivní energie?

Překládání i veškerá práce s jazykem mě baví moc. Právě mám za sebou pár dní pracovního volna a popravdě už se nemůžu dočkat, až se zase ponořím do jednoho rozdělaného překladu. V poslední době už se profesně zabývám výhradně texty, které jsou pro mě nějakým způsobem zajímavé – většinou se jedná o vysoce odborné komerční překlady, ze kterých sekundárně čerpám zajímavé věcné informace a uspokojuji tím svou vnitřní touhu po nových poznatcích, nebo o texty, které v sobě skrývají nějakou překladatelskou výzvu. Taková práce s textem pak není nuda, a ani když ji člověk provozuje dennodenně (často až do noci a zpravidla sedm dní v týdnu), se z ní nestává ubíjející rutina. A mě tím pádem práce baví a myslím, že je to na výsledku vidět.

 

3/ Jak dlouho jsi knihu překládala, musela ses vyptávat na některé odborné názvy?

Čas strávený překladem můžu u každého jednotlivého díla říct na hodinu přesně: Abych si totiž zachovala reálný odhad a soudnost nad pojímáním časoprostoru, zapínám si při práci automaticky i elektronické stopky. Je to dobrá věc, protože člověk se při překladech často vznáší na vlnách kreativity nebo hlubokého soustředění na text, někdy naopak chvíli trvá, než se do textu zanoří, a je tedy dobré mít i jakéhosi takového autopilota ve věcech praktických a plánovacích. Pomáhá mi to reálně odhadovat čas strávený nad různými typy textů a nikdy se mi pak nestává, že bych nějaký překlad odevzdala po domluveném termínu.

A představte si, že i ve Vodníčkovi, který je určen primárně pro děti a člověk by v něm moc terminologické složitosti neočekával, jsem skutečně musela pátrat po několika odborných názvech. Měla jsem ale štěstí, že na obě dvě oblasti, kterých se termíny týkaly, mám specialisty na slovo vzaté v nejbližší rodině: názvy vodních rostlin a živočichů jsem konzultovala se svým bratrem, který je botanik, a terminologii týkající se mlýna mi osvětlil můj druhý bratr, který je povoláním mlynář.

 

4/ Jaké největší rozdíly mezi němčinou a češtinou jsi objevila?

Ve Vodníčkovi byly oříškem autorovy novotvary a také tzv. verba dicendi, tedy slovesa označující řečovou činnost. Problém verb dicendi spočívá v tom, že v českém kulturním prostředí obecně rádi specifikujeme přímou řeč literárních postav různými nuancemi, jako je intenzita projevu (vykřiklzařvalzašeptal), nálada mluvčího (prohlásil naštvaněmrzutě syknul) nebo celkového obrazu projevu (naklonila se k němu maminkapohladil ji Tomáš po čele), kdežto jiné jazyky, mezi které patří i němčina, se obecně často spokojí s pouhým slovesem řekl či s nějakou jeho podobně strohou obdobou a celková informace o řečové situaci zůstává minimalističtější. Nedá se to samozřejmě zobecnit, ale ve Vodníčkovi se každopádně jistý minimalismus vyskytuje a je velice těžké najít hranici, aby bylo uvození přímé řeči správně kulturně lokalizováno a přitom překladatel autorovi nevkládal do úst něco, co z textu nevyznívá.

No a u zmíněných novotvarů na mě vyplazovala jazyk jazyková typologie, protože němčina si zde pomáhala kompozicí, tedy tvořením slov skládáním, a čeština se s tím musela vypořádat většinou nějak jinak. Tak třeba paní Vodníkovou – Wassermannfrau nebo děti lidí – Menschenkinder (na rozdíl od dětí vodnických) jsem si přehazovala z věty do věty v různých kreacích jak horký brambor, než jsem se ustálila na znění, které sémanticky i zvukově nejlépe odpovídá celkovému dojmu z německého textu.

 

 5/ Bavila tě práce na Vodníčkovi a chtěla bys i nadále přinášet z německé literatury své překlady do Čech? (doufáme v kladnou odpověď a rádi bychom byli u toho! :-) )

Vodníček je taková moje srdcovka, tudíž to nebyla práce, ale spíš činnost za odměnu a pohlazení po duši. Moc by se mi líbilo, kdybych do češtiny mohla převést i výše zmíněné dvě vodníčkovské kapitoly z pera pana Preusslera, které v Německu vyšly s odstupem několika desítek let po původní knize jako samostatné knížky s nádhernými a vtipnými ilustracemi Daniela Nappa. Stojí totiž za to si počkat, až se Vodníček probudí ze zimního spánku…

 

Děkujeme za milý rozhovor a přejeme šťastnou ruku u výběru při překladech dalších skvělých knih!